Divadlo múz
Na první pohled by se mohlo zdát, že v Sirilu pro kulturu a umění není místo. Ovšem pravda je taková, že ve městě žije mnoho zámožných obyvatel, kteří mají umění rádi a vidí v něm možnost, jak dát najevo své postavení a ukázat světu, že Siril je skutečnou metropolí. Proto nechali zbudovat honosné divadlo, za které by se nemuselo styděl leckteré hlavní město.Vedením divadla pověřili muž jménem Terentius.
Terentius byl zámožný šlechtic, jehož snem bylo stát se tím nejslavnějším divadelníkem, který kdy žil. Toužil po úspěchu natolik, že svojí krví stvrdil úmluvu s ďáblem. Od té chvíle se jeho divadlo stalo domovem múz, které svým polibkem rozdávali inspiraci hercům, básníkům, tanečníkům, malířům a hudebníkům, kteří v divadle působili. Z Terentia se stal nejznámější autor divadelních her své doby a jeho představení byla vždy vyprodaná, neboť každé další bylo lepší než to předchozí. Návštěva divadla byla pro zdejší smetánku povinností, neboť to byla dobrá příležitost, jak dát na odiv své postavení.
Terentiovi hry stejně jako samo divadlo byly totiž neobyčejné. Každé představení si vyžádalo něčí život, jako daň samotnému ďáblu. V divadle se stávaly různé nehody: Na herce spadla kulisa, jiný si srazil vaz po pádu do nezajištěného propadliště, kulisák se oběsil zamotán do provaziště, jeden herec druhému proklál srdce při šermířské scéně, zpěvačce vzplála paruka od svíčky apod. Zkrátka při každém představení někdo zemřel. Sirilské publikum bylo vždy tak trochu zvrácené a smrt na jevišti dokázalo ocenit.
Terentius si začal uvědomovat, že jeho úspěch je vykoupen životy nevinných. Proto napsal svoji poslední hru- vrcholné dílo, v němž on sám hrál hlavní roli. Bylo to představení o něm samotném a na jeho konci si vzal život. Po Terentiově smrti bylo divadlo zavřeno.
Divadlo však žije svým životem i nadále, neboť je místem, které má svoji duši. Vtisklo si do paměti vše, co se v něm událo. Z hlediště je čas od času slyšet potlesk, smích či pláč publika, z orchestřiště se ozývá hudba, z jeviště lze zaslechnout známou árii, báseň nebo úryvky slavných her. Divadlo pamatuje i ony nešťastné události a tak se postavy, které do divadla vstoupí, mohou stát jeho oběťmi- provazy v provazišti se pokusí některou z postav zamotat a oběsit, jiného se pokusí zasáhnout do srdce divadelní kord, jímž byl zabit jeden z herců apod. Na jevišti je stále zaschlá kaluž Terentiovi krve, která nejde odstranit, jako připomínka jeho krvavé smlouvy s ďáblem, jenž prý sledoval všechna představení ze záhadné lóže číslo 13.
Jeviště je zkonstruováno z mnoha kladek, propadlišť, točen apod. Divadelníci využívali mnoho strojů na výrobu zvuků a speciálních efektů- mlhostroj, dešťostroj, větrostroj, závěsná zařízení pro iluzi letu apod. Kulisy jsou pohyblivé a byly namalovány tak dokonale, že vytvářely jedinečnou iluzi daného prostředí. Odehrávala-li se hra např. na pirátské lodi, pociťovali diváci i herci díky kulisám a speciálním efektům pohupování na rozbouřeném moři, cítili chuť slané vody, mořský vítr ve vlasech, zápach rybiny atd.
Terentiovi hry pohlcovaly herce do jejich rolí natolik, až se jejich emoce stávaly skutečnými. Např. herci milenců z jeho hry skutečně vzplanuly láskou jeden k druhému a nebo naopak z nejlepších přátel se stali rivalové apod. Všechny tyto emoce herců, ale i diváků jsou stále živé a víří divadlem- může se stát, že některá z emocí posedne i postavy, které divadlo navštíví.
V divadle se nachází mnoho místností- šatny herců, zkušebny hudebníků, tanečníků, ateliér kulis, kostymérna, sklad rekvizit, rozsáhlé sklepení, pracovny apod. V divadle je plné tajných dveří a chodeb, protože Terentius chtěl mít své podřízené neustále pod dohledem a tak využíval různých špehýrek, průhledných zrcadel apod. Zkrátka chtěl vědět, co se kde v divadle šustne. Na chodbách divadla jsou umístěny busty slavných herců. Každá z nich dokáže vyslovit jednu nejznámější větu, kterou herec proslavil svoji roli (např. Být či nebýt?). Bust je možno využít jako hádanky pro postavy.
Před každým představením byly ve městě rozvěšeny poutavé plakáty, lákající na novou hru. Obrázky na nich byly pohyblivé a tváře diváků na plakátu byly vždy nápadně podobné tvářím těch, kteří si plakát zrovna prohlíželi. Jako vstupenku dostávali návštěvníci zvláštní odrůdy květin, které po skončení představení házeli svým oblíbeným hercům. Vstupné bývalo poměrně vysoké a traduje se, že peníze Terentius po léta schraňoval a ukryl někde v útrobách svého divadla, podobně jako svoji úplně poslední hru, kterou dosud nikdo neviděl…
