Jména? Co jsou jména? Nitky které nás pojí s ostatními? Masky, jimiž lidé poznají naši roli na prknech světa? Buď pozdraven, příteli. Ty znáš mé jméno. Dnes ti jsem potěšením. Buď i mým.
-Báseň neznámému herci
Mim býval nejlepším a nejtalentovanějším hercem Sirilského Divadla múz a dobře to o sobě věděl. Stačilo málo, aby se jeho jméno tesalo do mohutných mramorových desek a oči zlaté sochy shlížely na své pokorné obdivovatele. Pád z piedestalu pýchy byl však strašlivý. Múzy, nad které se v opilecké nadutosti vyvyšoval svým duchem zosobňujícím umění a inspiraci, mu za trest odebraly hlas, sluch i zrak.
Na samém dně odevzdanosti pochopil, že ztráta smyslů nebyla trestem. Ne nadarmo byl nejtalentovanějším hercem, kterého město poznalo. Z posledních sil se vzchopil a v samotě ohraničené jen hmatovými vjemy nepocítil nic jiného než čirou pokoru a vděk múzám, které ho uvrhly do temnot. Opona byla stažena o on pocítil, že se octl ve světlech samotného nesmírného theatra mundi – Divadla světa.
Stal se kulisou. Pohl prsty, pak rukou, jeho tvář ovládl zaječí strach, který vzápětí vystřídal pronikavý orlí pohled slepých očí. Němý Mim opět začal účinkovat v Divadle múz, které ho zrodilo a naplnilo. Taje gest a mimiky vycvičil k dokonalosti a začal uvádět divadelní hry. Svým hereckým mistrovstvím dokázal naladit diváky do poklidné uvolněnosti i napjatého očekávání. Publikum se zachvělo v návalu emocí a Mim tentokrát nepocítil obdiv vůči svému talentu a činům, ale ryzí emoce.
Začal je vyhledávat a učit se jim. Pochopil, že má v rukou to nejcennější, co může předat dál. Objevil nejuniverzálnější z jazyků. Nemůže mluvit, ale každý, s kým jedná, vždy pochopí, co Mim cítí. Umí emoce nalézt, rozpoznat, pochopit, procítit, i změnit. Sirilské publikum mu poskytlo ohromný rozsah pocitů, které mohl studovat. Až do chvíle, kdy Terentius dohrál v Divadle múz svoji poslední hru. Divadlo bylo zavřeno a herecká společnost se rozpadla. Mim ve svém domově opět osaměl.
Netrvalo však dlouho a thetrum mundi si jej opět našlo. Vydal se do ulic města, aby znovu prožíval a rozdával emoce, které tak dobře poznal. Objevil již mnoho a byl mnohým, dlažebním kamenem na zabláceném náměstí, váženým šlechticem i odvážným námořníkem na Sirilském vítězném oblouku, useknutou hnátou na vývěsním štítu stejnojmenné hospody. Hledá emoce. Hledá emoci tak silnou, která by pohnula samotným světem.
Svým vzhledem připomíná sochu a vydrží bez hnutí stát na jednom místě celé dny, takže Sirilští o jeho existenci nemají moc tušení. Akorát někomu občas přijde divné, že ta socha byla přeci včera na druhém náměstí nebo, že ještě před hodinou měla zvednutou druhou ruku apod.