Bard
Leondir je na pohled mladý, asi 175 coulů vysoký elf. Je velmi pohledný, i na měřítka svého národa, i když jeho půvab působí trochu zženštile. Na svůj vzhled je pyšný a dává si na něm záležet. Světlé vlasy nosí rozpuštěné a pečlivě učesané, spadají mu až do poloviny zad. Obléká se velmi nákladně, nejraději do hedvábí. Většinou je možné vidět ho v modré kazajce se stříbrným vyšíváním a o odstín tmavší, široké kalhoty z téže látky. Obvykle má vysoké boty ze světle hnědé, jemné jelenice a úzký pás, zdobený stříbrným kováním. V chladnějším počasí nosí ještě tmavou vestu, s malou výšivkou stříbrné růže, a těžký vlněný plášť, sepnutý masivní stříbrnou sponou ve tvaru harfy. Nechodí ozbrojen, ale nosí s sebou vždy svou loutnu, zabalenou v koženém pouzdře.
Jeho otcem byl Almatulca, řezbář a nástrojář. Vyrůstal sám, od dětství se učil hrát na otcovy nástroje a zpívat písně svého lidu. V klidném a bezpečném prostředí z něj vyrostl romantik, přesvědčený, že svět je podobný příběhům, které vypráví. Aby získal další náměty, rozhodl se s požehnáním rodičů vyrazit na moře, hledat jiné země a nové příběhy. Na kupeckých korábech se plavil několik měsíců, než se setkal s Nicolettou, lidskou dívkou, do které se zamiloval. Nicoletta byla součástí nákladu otroků převážených do Sirilu a tak Leondir cestoval s ní, v naději, že ji jednoho dne osvobodí.
V Sirilu Nicolettu převzal zástupce Červené lucerny a Leondir se mu o několik hodin později vnutil jako hudebník, hrající pro pobavení hostů. Teprve zde se mohl s Nicolettou vídat častěji a jeho platonická láska rychle přešla do mnohem tělesnější fáze. Dívku jeho náklonnost zpočátku bavila, bylo příjemné poslouchat jeho příběhy o útěku a věčné lásce, ráda ho nechávala skládat verše o své kráse. Po čase si ale uvědomila, že jeho láska není jen hra, že svá slova myslí vážně a to ji vyděsilo. Na život kurtizány byla zvyklá a rozhodně se jí nechtělo opouštět relativní pohodlí Sirilu a vyměnit ho za dost nejistý život psance. V jedné krátké hádce tak jejich vztah ukončila. Leondira to zdrtilo a začal hledat zapomnění v alkoholu. Několik týdnů strávil prakticky nepřetržitě opilý, toulal se po hospodách Sirilu a zpíval každému kdo chtěl poslouchat o zradě a ženské proradnosti, o krásné pasti do které spadl. Tehdy se poprvé objevila jeho schopnost předat pomocí hry na loutnu pocity jiným lidem, nechat je zažívat radost nebo smutek, probudit v nich touhu, strach, chtíč či lásku.
Leondir se vrátil ke hře za peníze a po několika dalších měsících dokonce znovu nastoupil zpět do Červené lucerny. Přízni zdejších dam se ovšem důsledně vyhýbal, zato začal využívat svého půvabu a hry k získání srdcí Sirilských měšťanek. S tím se mu do rukou dostala i značná moc a vliv, nenápadná, ale účinná. Neboť ženy, které Červenou lucernu navštívily, mohly pozdě v noci šeptat svým manželům tajná přání, přimět je měnit názory a rozhodnutí. A on, Leondir, mnoho z těchto žen ovládl, omotal si je kolem prstu sladkými slovy. Od zklamání s Nicolettou si ale vždy dával pozor, aby se k němu žádná další žena nedostala příliš blízko, nechce zažít nic podobného. Jeho hra i ženy, se kterými se stýká, mu zajišťují značný příjem a on si zvykl na nákladný životní styl. Obléká se do nejlepších látek, které dovážejí kupci ze vzdálených končin, jí vybrané lahůdky v místních hostincích. Občas s ním hraje hobit Fili, doprovází ho na bubínky nebo píšťalu. Je to ale Leondir, za kým měšťanky chodí, a čí hudba tak pomáhá Červené lucerně získávat zákazníky. Už dávno nevzpomíná na rodné lesy, po kterých snad ze začátku pobytu ve městě toužil. Zvykl si na pohodlný život ve městě a cílevědomě dělá vše pro to, aby si ho zpříjemnil a udržel.